Ne, normální a klidné akce se mi nestávají...
Je sobota večer, jsem doma a říkám si, že půjdu brzo spát a zítra se hned pustím do učení a úkolů, které do školy mám. Čáry se mi nějak moc nechtělo slavit, takže jsem si řekl, že tenhle rok vynechám. Něco jsem si četl na netu, když v tu chvíli mě vyruší můj modrý kamarád - fuckbook >
Píše mi kamarád, se kterým jsem na Zš zažil úžasné roky. Během chvíle je jasný, že zajdeme ven. Na výzvu aby koupil ledový čaj, že donesu vodku odpovídá tím, že nepije kvůli lékům.
Sejdeme se na kobylkách, shodneme se, že radši zajdeme na čáry do Zdib, než na Apriles, který by pro nás byl premiérou a novinkou. Jdeme k zástávce busů, kde jezdí třístovky a z jízdních řádů nemůžeme skoro nic vyčíst, jak na ně nejsme zvyklí. Takže voláme těm nejpovolanějším - 1188
Zjistíme, že máme půl hodiny času, takže si skočíme do žabky pro něco na zub (pro něco tekutého :) Kamarád se mocně předzásobí nealko pivy, já si koupím jen jedno autobusové.
Ohromná legrace začíná, když musím pivo schovat, když máme jít do autobusu. Pivo dám pod bundu, vypadá to hodně divně, když mám jednu ruku o 20 čísel výš. Nakonec si pivo dávám do kapsy, alespoň část, kryji ho rukou a chodím jak mentál :)
Za chvíli dorazíme do Zdib a za další chvíli také na místo činu. Jen tak stojíme a povídáme si, máme si toho taky hodně co říct. Popíjíme a pak se jdeme podívat kus opodál, nahoru. Potkáváme tam další lidi, známé i neznáme tváře ;) Potom jdeme nazpátek dolů k ohni, sedáme si a náš pohled je magneticky přitahován tou obrovskou sálající hromadou dřeva. Cítím se fakt dobře, je zábava, jsem veselej z toho, že jsem venku mezi lidma a ještě veselejší z toho, že vidím Marka, super člověka! :)
V tom najednou nás všechny ohodí sprška tekutiny, piva a za námi slyšíme tupou dunivou ránu. Moje první reakce -
Děláš si prdel? To pivo si vylížeš!
Potom se rozkoukám do té polotmy za námi a vidím, že dva týpci, pevně svírající jeden druhého, se tam válí za námi. Během pikosekundy mi dochází o co jde. Vyskočím na nohy a jdu mezi ně. Pravačku mám na bílém bojovníkovi, levačku na Zeleném. Pořád řikám hesla jako: Klid, uklidněte se, nechte toho.
Během druhý pikosekundy přibíhá holka a pomáhá mi odtáhnout bílého bojovníka pryč. Jeho vztek je teď proti mě a musím si dávat pozor na jazyk.
běloch: To je tvůj kamarád!!?
já: Nikdo neni můj kamarád.
běloch: Proč jsi přišel?!
já: Nechci aby jste se rvali, dá se to vyřešit jinak.
* pak jsem si musel vyslechnout filipiku na toho druhého provkatéra, agresora a kdoví co ještě..
Zajímavá dohra byla když jsem se vrátil a tlumočil co se právě stalo, jelikož kamarádi absolutně nepostřehli co jsem udělal. Holka, která mi pomáhala odtáhnout bělocha přišla za tím druhým, zeleným a fackovala ho jak malého kluka. Samozřejmě za přídavku proudu sprostých slov.
Potom už jsme se vraceli a s tím návratem jsem to krapet nedomysleli, takže jsme se prošli 7 km zpátky do prahy, Kobylis. Ale to nám vůbec nevadilo, při tom klidném prostředí jsme si dobře popovídali a řekli si i věci, které neříkám nikomu nebo absolutnímu minimu lidí. Ještě jsme zapadli do jednoho dodělávacího podniku. U vedlejšího stolu seděli 4 lidí v županech, přijdu k nim a pravím:
,,Čau lidi, nevadí, že jsem si dneska nevzal župan? Já váhal jestli si ho vzít, ale pak jsem si říkal, že venku nebude taková zima." Ještě chvíli se s nimi bavím, ale jelikož jich je 5 tak není zrovna lehké bavit se se všemi, všechny bavit, takže po chvíli jdu zpět.
Akci hodnotím celkově jako super, do ničeho jsem se nenutil, všechno co jsem dělal tak to bylo jen protože jsem chtěl. Potkal jsem lidi, které jsem neviděl roky i měsíce (Marek (:
Taky jsem dost vzpomínali, hlavně při cestě domů. Kobylisy jsou pro nás vzpomínkami mocně protkány.
